Vyhnání z vlasti

Můj bratr Sándor se oženil doVídně. V 10. obvodě měl firmu. Byl také v představenstvu jednoho ze sionistických hnutí a měl na starosti děti. Když přišel Hitler, odvážel židovské děti do Izraele i do jiných zemí. Zůstal ve Vídni až do posledního transportu, i když sám měl dítě. My jsme byli už v Palestině a nabízeli jsme mu, že se dítěte ujmeme, ale nechtěl uvěřit, že by mělo být ještě hůř. Naléhali jsme na něj, že zachráníme aspoň to dítě. Řekl: To, co se stane mně, stane se i mé dceři! Nakonec prchal na lodi, která vyplouvala z Jugoslávie. Na té lodi bylo 300 lidí, když na ni zaútočili Němci. Loď se vzňala a klesla ke dnu. Byl na té lodi. Dvě mé sestry se dostaly ilegálně do Izraele a dodnes žijí v Bnej Braku.

Na březen 1938 v Golsu si ještě dobře vzpomínám. Ze střešního vikýře jsem se díval, jak pochodují golští nacisté, nad hlavami vlajku s hákovým křížem – a ostatní obyvatelstvo za nimi. Ani jeden nezůstal doma. Tak to už jsme věděli, co přijde. Už i teď kolovalo heslo: Nenakupujte u Židů! Přestal jsem chodit do školy a lidé přicházeli do obchodu jen zezadu. Nechtěli, aby někdo viděl, že u nás nakupují. Jestliže lidi dnes říkají, že prý tehdy o Hitlerovi vůbec nic nevěděli, není to pravda!

Přibližně po dvou týdnech přišlo jednou v noci Gestapo. Vyrazili dveře, vytáhli tatínka z postele a se zavázanýma očima ho odvedli do jakéhosi sklepa. Tam ho vyslýchali a nutili ho podepsat, že se vzdává veškerého majetku ve prospěch Německé říše. Na stole ležel revolver: Buď podepíšeš, nebo promluví revolver, řekli mu. A tak podepsal.

Jestli mezi nimi byli taky lidi z Golsu, to nevím. Možná ten či onen byl z Golsu, ale to nemohu říct, to nevím. Později jsem viděl podpisy různých lidí na dokumentech, ve kterých se píše, komu měl připadnout dům. Byl to jeden nácek odkudsi, ten psal, že je bez práce a že se o něho musejí starat ostatní. Tak ho do toho domu dali. Tyhle písemnosti jsem dostal teprve nedávno. Někdo z naší rodiny chtěl zažádat o odškodnění a požádal o spis. Jicchaku, představ si, řekl mi, že tam taky stojí, kolik jsme měli v domě talířů!

Otec žil v Golsu rád, ale i když udělal hodně dobrého – nebylo to nic platné. Druhý den, bylo to 26. března, nás vyhnali, tři židovské rodiny z Golsu: rodinu Brockovu, rodinu Friedmannovu a nás. Dovezli nás náklaďákem na maďarské hranice. Ještě než jsme tam dojeli, prohledali nás. Museli jsme se svléknout donaha a mě prohledávali po celém těle, jestli u mě rodiče někde neschovali nějaké drahé kameny nebo šperky. V den našeho vyhnání mi maminka dala batoh s jídlem a moje housle a řekla: „S tím budeš muset pár dní vystačit a na housle budeš muset hrát, abys zůstal naživu!“ Ale housle byly to první, co nám Gestapo sebralo: Ty už nebudeš potřebovat! To bylo pro mého otce zlým znamením toho, co nás ještě čeká. Nechali mi jen vidličku. Ta mi taky zůstala. O tu vidličku jsem bojoval. Nechtěl jsem si ji nechat vzít, chtěl jsem mít něco na památku.

Na hranicích ani Maďaři, Rakušané nevěděli, co s námi. Neměli ještě pokyny, jak se Židy naložit. Aspoň že je tehdy nechtěli ještě střílet. Nakonec nás pak odsunuli do Maďarska. Ve světle měsíce jsme šli a šli a šli, až jsme se dostali na maďarské území. Otec mě s sebou vláčel až do Rajky na slovenských hranicích. Tam nás ubytovali ve stáji. Ještě si vzpomínám, jak jsem už skoro nemohl dál. Otec mě hodný kus cesty nesl. Dva tři dny jsme nevěděli, co máme dělat a co s námi bude. Zastřelit nás nechtěli a zpátky jsme nesměli. Nakonec se o našem osudu dozvěděli bratislavští Židé a najali dunajský člun. Byl to remorkér na obilí a dobytek, a na ten nás spolu s dalšími Židy nakonec naložili.

Život na dunajském člunu

Prvních pár dní jsme to v nákladním prostoru nemohli vydržet, protože to tam hrozně smrdělo. Nacpali do toho vehiklu sedmdesát osob. Maďarští Židé z blízkých obcí pro nás zorganizovali sbírku a každý den nám přinášeli jídlo. Loď kotvila na Dunaji u kteréhosi ostrůvku mezi Rakouskem, Maďarskem a Československem, tam nás drželi. Na remorkéru jsme zůstali skoro půl roku. Hlídali nás maďarští četníci, abychom neuprchli. Ale jak bychom asi mohli utéct?

Leželi jsme na slamnících. Sedmdesát lidí – umíte si představit, jak příjemné to je? Ale o nás Židy se tenkrát nikdo nezajímal. Spát mohla vždycky jen část z nás, protože všichni najednou neměli místo, pak jsme se vždycky vyměnili. Pan Friedmann – byl to učitel – nás učil hebrejštinu, bylo nás tam deset nebo dvanáct dětí. Tak jsme tam trávili čas. Do všedního dne na lodi vnášeli řád dva tři z těch starších. Když má tolik lidí žít ve stísněném prostoru, může docházet ke konfliktům. O děti bylo postaráno, dospělí s nimi chodili na procházky, starým lidem pomáhali ostatní sejít těch patnáct schodů do nitra remorkéru. Bylo zapotřebí neustále chodit na vzduch, protože dole se nedalo dýchat. Když se člověk podívá na fotografie, pomyslel by si, že to byl piknik. Ale na takový piknik bych nikoho nepozval!

Ještě vím toto: Navštívil nás otcův bratr, který žil v Bratislavě. Otec mu radil, aby z Bratislavy utekl. On ale řekl: K nám nacisti nepřijdou, jsme chráněni! Byl pak z naší rodiny první, kdo skončil v krematoriu. Nikdo nevěděl, co si s námi počít.

Pak se o příběhu lodi v Rajce doslechl jeden zpravodaj z „New York Times“. Nějak proklouzl na loď a vyfotografoval, jak musíme žít. Snímek vzbudil v New Yorku značný rozruch. Tak se nás pak ptali, kam že bychom chtěli. Jelikož jsme byli Židé a sionisté – v naší rodině bylo mnoho nadšených sionistů –, bylo nám to jasné: Palestina.

Pak nám konečně obstarali certifikáty pro Palestinu. Tím ale naše potíže ještě neskončily. Nejdřív nás museli nechat projít Maďaři. I Rumuni měli strach, že v zemi nakonec zůstaneme. Byla to komplikovaná věc. Dodnes mám schovaný dokument s podpisem maďarského ministra vnitra, že přebírá odpovědnost za to, že jen projedeme. I od Rumunů mám dosud transitní vízum. A tak jsme nakonec v říjnu 1938 dorazili do Haify.