Uzavírka hranic
V noci z 11. na 12. března 1938 přijel na československé hranice u Břeclavi rychlík z Vídně plný uprchlíků. Asi 300 rakouských občanů a občanek bylo donuceno opustit vlak a bylo odvedeno do revizní místnosti. Richard A. Bermann, novinář kriticky vystupující proti austrofašistickému režimu, ji popisoval jako „sál ne nepodobný vězení“: šlo však zřejmě méně o popis skutečného místa jako o metaforu vyjadřující Bermannovo překvapení a zklamání z nepochopitelného jednání demokratického Československa. Zatímco Bermann se považoval za politického uprchlíka, který se odvolával – jak je patrné z telegramu československému prezidentu Edvardu Benešovi – na demokratickou tradici a na humanismus Československa, zacházelo se s ním jako s nežádoucím židovským migrantem.
Podobnou zkušenost učinili i uprchlíci, kteří se snažili dostat do Československa autem, např. přes hraniční přechod Berg (ve směru do Bratislavy). Útěk ztěžovaly též přísné kontroly na rakouské straně, které měly zabránit především vývozu peněz a cenných předmětů.
Československé reakce v prvních dnech po „anšlusu“ jsou dobře dokumentovány v zápisech telefonních zpráv prezidiu Zemského úřadu v Brně. Už 11. března vydalo ministerstvo vnitra všeobecný zákaz vstupu rakouských uprchlíků do země. Ministerstvo zároveň instruovalo zemské úřady, aby hranice uzavřely pro všechny rakouské občany. 12. března bylo toto nařízení upřesněno a ze zákazu byli vyňati ti rakouští občané, kteří byli „v Československu prokazatelně trvale usazeni nebo zde mají nemovitý majetek, především tovární podniky, anebo věrohodným způsobem prokáží, že cestují do Československa z důvodů, na které je třeba nezbytně brát v úvahu vzhledem ke zdejším hospodářským zájmům. […].“ Nařízení byla formulována všeobecně a týkala se všech rakouských občanů, ale z oficiální korespondence jasně vysvítají obavy z možné židovské „uprchlické vlny“.
Uzavření hranic pro rakouské občany nebylo do „mnichovské dohody“ odvoláno. Na jaře a v létě 1938 – v době, kdy hranice byly stále více militarizovány výstavbou pevností – se českoslovenští pohraniční policisté zabývali tím, že zadržovali a posílali zpět rakouské uprchlíky. Louky a lesy na jižní Moravě a bažinatý dunajský břeh se staly jednou jedinou oblastí pátrání.
Československá reakce nebyla ojedinělá – v reakci na „anšlus“ pro Židy utíkající z Rakouska v různé míře uzavřely hranice postupně všechny evropské státy a mnoho z nich, například Švýcarsko nebo Velká Británie, pro rakouské občany zavedlo vízovou povinnost. Vízum bylo prostředkem dálkové kontroly, který umožňoval zabránit nežádoucím cizincům v další cestě ještě daleko před vlastními hranicemi. Po výměně rakouských pasů za říšskoněmecké však přestala být tato strategie efektivní a mnoho států odmítalo z hospodářských a diplomatických důvodů zavádět pro Německo vízovou povinnost. Švýcarská jednání s nacionálněsocialistickým Německem v říjnu 1938 vyústila v označování pasů německých Židů razítkem „J“.
Československé úřady stály před podobným dilematem: Plánovanou změnou rakouských pasů na říšskoněmecké by byla pohraniční opatření neúčinná. Zavedení všeobecné vízové povinnosti pro německé občany by bylo vzhledem ke zhoršujícím se vztahům s nacionálněsocialistickým Německem problematické a mělo by i ekonomické následky. Proto ministerstva vnitra a zahraničí zavedla systém neoficiálních víz: československý konzulát ve Vídni dával bývalým rakouským občanům „doporučení“, která jim umožňovala překročit hranice. Židům byla taková vstupní povolení vydávána málokdy.
