Československá uprchlická politika před „anšlusem“
„Anšlus“ Rakouska a tisíce – většinou židovských uprchlíků – byly katalyzátorem dramatické transformace československé a evropské uprchlické politiky, jež vedla k uzavření hranic, přinejmenším pro židovské uprchlíky.1 Státy jako Velká Británie nebo Švýcarsko zavedly pro rakouské občany vízovou povinnost. Během krátké doby uzavřely hranice pro židovské uprchlíky i další země sousedící s Rakouskem. Ovšem i přes uzavření československých hranic se kromě Spojeného království, USA a Palestiny stalo nejdůležitějším útočištěm rakouských Židů právě Československo
Československo bylo od roku 1933 aspoň zčásti tolerantním útočištěm pro lidi z nacionálněsocialistického Německa a od února 1934 i z Rakouska. Reagovalo tak jako většina evropských zemí: v prvních letech překračovali uprchlíci hranice poměrně snadno, jejich dlouhodobější perspektiva v exilu však byla komplikovaná. Vzhledem k hospodářské krizi a nacionalistickým kampaním kontrolovala vláda zaměstnávání cizinek a cizinců a paušálně odmítala udělovat pracovní povolení. Podle zákona o pobytu cizinců z roku 1935 museli cizinci zdržující se na československém území déle než dva měsíce žádat o povolení, které muselo být pravidelně prodlužováno.
Od poloviny třicátých let byla liberální politika dočasné tolerance postupně opouštěna a nakonec byla opuštěna zcela. Plánovaná a pouze částečně realizovaná koncentrace německých uprchlíků v chudších oblastech Českomoravské vrchoviny, v nichž by se uprchlíci ocitli v méně přívětivém prostředí a těžko by se tam setkávali s podporou, signalizovala v roce 1937 sílící vliv nacionálněsocialistického Německa, stále restriktivnější politiku vůči uprchlíkům i rostoucí ohled na bezpečnost státu při nakládání s uprchlíky a jejich prostorové distribuci. Když se zahraničněpolitická situace Československa zhoršovala a v zemi sílil nacionalismus, začaly úřady omezovat manévrovací prostor německé a rakouské emigrace, což mimo jiné ztěžovalo i propagandu namířenou proti nacionálněsocialistickému režimu a pašování tiskovin přes hranice. Roku 1938 už exilové skupiny nepovažovaly zemi za bezpečnou – a tak např. vedení německé sociální demokracie v exilu (SoPaDe) začalo organizovat postupný přesun do Paříže.
Současně s tím se však československá uprchlická politika ubírala směrem k etnonacionalismu. Zatímco v prvních letech po roce 1933 bylo pro Židovky a Židy z Německa poměrně snadné dostat se do Československa, kde je také dobře přijímali, od roku 1935 se jejich situace zhoršovala. Důvod spočíval jednak v tom, že pro židovské pomocné organizace bylo stále obtížnější zařizovat emigraci pro další uprchlíky. K omezení židovské imigrace vedlo i arabské povstání v Palestině. Tolerance Židů nepožívajících ochrany politických organizací se od roku 1933 zakládala na nepsané dohodě, podle které uprchlíci nezůstanou v zemi dlouho a postěhují se dál. Ještě závažnější byla skutečnost, že němečtí Židé pobývající v cizině byli zbavováni státního občanství. Norimberské zákony učinily ze Židů říšské příslušníky, přestali být říšskými občany, a striktní aplikace zákona o odnímání státního občanství z roku 1933 znemožnila uprchlíkům návrat do nacionálněsocialistického Německa. Tato skutečnost přispěla k tomu, že na Židovky a Židy prchající z Německa resp. později z Rakouska se už nepohlíželo jako na uprchlíky. Odnětí státního občanství z nich učinilo nežádoucí migranty a reaktivovalo stereotypy „východních Židů“, které byly mezi československými stejně jako rakouskými úředníky – v neposlední řadě v souvislosti s uprchlíky za první světové války – hluboce zakořeněny.
1 Detailně k československé uprchlické politice ve 30. letech 20. století v: Kateřina Čapková und Michal Frankl, Unsichere Zuflucht: Die Tschechoslowakei und ihre Flüchtlinge aus NS-Deutschland und Österreich 1933-1938 , 1. Aufl. (Köln: Böhlau, 2012). Zde lze nalézt též odkazy na další literaturu.