Přinejmenším od 60. let 20. století se téma uprchlíků a uprchlické politiky v době nacistického Německa a za druhé světové války stalo předmětem zájmu historiků, kteří se orientovali zejména na reakce západních zemí. Ovšem vypovídání osob a jejich útěku z Rakouska do Československa v roce 1938 se dosud dostalo pouze omezené pozornosti badatelů. S výjimkou knihy Nejisté útočiště Kateřiny Čapkové a Michala Frankla¹, na niž tato edice tematicky a zčásti i obsahově navazuje, zůstal tento námět téměř nezpracován a dosavadní výzkum se omezil na krátké, epizodické a jen částečně podložené články.²

V obou zemích bylo téma uprchlíků dosud pojímáno a recipováno především jako součást národních dějin. Uprchlíci v nich jsou vykresleni zejména jako bojovníci za politickou rekonstrukci a budoucnost své země. Spíše než přijímání běženců a uprchlická politika hostitelských zemí je tak v centru zájmu národní a politický projekt, pro který tito lidé působí v exilu. V případě Československa přispívaly dějiny uprchlíků k jednostrannému, byť ne zcela falešnému, obrazu demokratické a tolerantní země uprostřed nacionalistických autoritativních režimů. Existující studie k uprchlíkům v Československu jsou zaměřeny především na útěk lidí z Německa po nacistickém převzetí moci v roce 1933 a sledují činnost politicky angažovaných uprchlíků, významných umělců, politiků či intelektuálů. Naopak osudy a každodenní život těch, kteří nepatřili k politické a kulturní elitě, měly na předkládaný celkový obraz jen omezený vliv.³ Rovněž zde chybí zasazení problematiky do širšího, evropského kontextu meziválečného období. Dějiny většinou židovských uprchlíků, kteří do Československa utíkali v roce 1938, do stávajícího paradigmatu nezapadají, protože neodpovídají profilu politických bojovníků. Kritické zpracování historie uzavřené hranice a vracení přicházejících do rukou gestapa či SA vyžaduje kritický přístup k politice československého státu – a to ve vztahu k době, kdy byl sám ohrožen expanzí nacistického Německa.

V rakouské historii byl exil pronásledovaných Rakušanů mostem k samostatnému Rakousku obnovenému po druhé světové válce. I proto v ní osudy většinou židovských uprchlíků, kteří přicházeli na československé hranice, hrály jen zanedbatelnou roli. Tuto perspektivu reprodukují též nedávné rakousko-české dějiny zpracované ve vzájemné spolupráci rakouských a českých historiků, v nichž zmínky o uprchlících směřujících do Československa v roce 1934 a znovu 1938 zapadají do kontextu politických aktivit elitních uprchlíků. Naopak uzavření společné hranice pro lidi pronásledované nacisty zde není jako téma systematicky zpracováno.⁴ V Rakousku bylo sice pronásledování Židů, včetně jejich exilu v různých zemích, detailně probádáno, uprchlíci do Československa ale zůstali téměř úplně pominuti. Tato mezera ve výzkumu souvisí také s neuspokojivým zpracováním uprchlické politiky států na východ od nacistického Německa. Dosavadní publikace o rakouských uprchlících směřujících do Československa se omezily zejména na politický exil po únorových bojích roku 1934. A Přitom v prvních desetiletích po druhé světové válce zůstávaly v centru zájmu historiků osobní vzpomínky a příběhy politicky pronásledovaných osob.⁵ V posledních desetiletích byla publikována řada odborných prací k exilu a ilegální činnosti funkcionářů sociální demokracie, respektive Revolučních socialistů (Revolutionäre Sozialisten) a Ochranného svazu (Schutzbund), kolem Zahraniční kanceláře rakouských sociálních demokratů (Auslandsbüro der österreichischen Sozialdemokraten, ALÖS) v Brně.⁸ Útěk v krizovém roce 1938 však zůstal nepovšimnut.