„Anšlus“ Rakouska: pronásledování a vyhánění
Připojení Rakouska k nacionálněsocialistickému Německu v březnu 1938 znamenalo počátek masové diskriminace, vyvlastňování, vyhánění a vyvražďování židovského obyvatelstva i začátek konce rakouského státu, kterému od roku 1933/34 diktátorsky vládl Engelbert Dollfuß a po něm Kurt Schuschnigg. V březnu 1933 vyřadila Dollfußova vláda pomocí mezery v jednacím řádu rakouský parlament a s ním též demokratický politický systém. Aplikace zmocňovacího zákona o válečném hospodářství z roku 19171 silně omezila základní demokratická práva a upravila cestu „autoritářskému stavovskému státu“ podle vzoru italského fašismu.2
Jednatřicátého března 1933 byl zakázán Republikánský ochranný svaz (Republikanischer Schutzbund), vojenské křídlo dělnického hnutí, a stejně tak 26. května 1933 i komunistická strana. Sílící napětí nakonec vyvřelo v únorových bojích roku 1934, které se z Lince rychle rozšířily do většiny průmyslových oblastí Rakouska, byly rychle a tvrdě potlačeny a vyžádaly si stovky obětí. Nato byly zakázány všechny sociálnědemokratické organizace, včetně sociálnědemokratické strany a odborů. Devět členů Republikánského ochranného svazu bylo popraveno, bylo nařízeno masové zatýkání a žalářování a deportace do záchytných táborů.
Vzhledem k této bezvýchodné situaci a z obav před pronásledováním autoritářským Dollfußovým režimem se asi 2000 bojovníků a bojovnic z únorových střetnutí a sociálnědemokratických a komunistických funkcionářů a funkcionářek rozhodlo pro útěk do Československa, kde se úřady k politickým uprchlíkům z Rakouska roku 1934 chovaly povětšinou shovívavě. K útěku i k pašování propagandistických materiálů využívali uprchlíci již od dřívějška existujících pašeráckých sítí; především na hranicích ve směru Znojmo a podél Moravy budovali pašerácké stezky, které později využívali k útěku do Československa také židovští uprchlíci, jak je patrné třeba z Národní politiky z 1. dubna 1938: „Uzavření rakouských hranic pro tamní příslušníky, hlavně židovského vyznání, nezabránilo ovšem mnoha postiženým osobám v útěku. Prchají hlavně v noci přes řeku Moravu, v hraničním úseku, kde vždy kvetlo podloudnictví nejrůznějšího druhu.“
Po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933 vykonávala Německá říše na rakouskou vládu stále silnější tlak. Zatímco v červenci 1934 se Německo v obavách ze zahraničněpolitických konfliktů ještě distancovalo od pokusu rakouských nacionalistů o puč, při němž byl zavražděn Dollfuß, o několik let později už silně naléhalo na připojení. Jedenáctého března 1938, den před „anšlusem“, oznámil autoritářský spolkový kancléř Kurt Schuschnigg v rozhlase svou abdikaci, vynucenou nacistickým Německem. Od večera 11. a během 12. března německá armáda bez odporu zemi obsadila, následovala zatýkání odpůrců nacistů a represe. Rakousko se proměnilo v tzv. Východní marku a připojení potvrdilo též manipulované lidové hlasování, které se konalo 10. dubna 1938.
Pro připojení byla značná část rakouského obyvatelstva a schvalovala i „židovskou politiku“ nacionálněsocialistického režimu. Už v noci před „anšlusem“ začali nacionální socialisté a sympatizující zatýkat, dehonestovat a olupovat známé politické protivníky nacionálněsocialistického režimu, především Židy. Tento „anšlusový pogrom“ vedl na mnoha místech k prvnímu vyhánění a k hromadným útěkům. Jeden člen představenstva židovské obce ve Frauenkirchen ve své zprávě popisuje, jak takovéto projevy násilí hned po „anšlusu“ vedly mi k vyhánění obyvatelstva: „Následující den byli uvěznění bitím nuceni podepsat revers, podle kterého bylo veškeré jejich jmění prohlášeno za majetek státu a oni sami se zavazovali, že během 48 hodin opustí zemi. Většina těchto rodin se zachránila útěkem do Česka.“
V okamžiku „anšlusu“ žilo na území bývalého Rakouska asi 206 000, z toho ve Vídni asi 185 000 osob definovaných „norimberskými zákony“ nacistického režimu jako Židé.
Po „anšlusu“ následovalo postupné vylučování, diskriminace a vyvlastňování rakouských Židů. V následujících týdnech a měsících vstoupila v platnost řada nařízení a vyhlášek, které vytlačovaly Židy ze všech oblastí veřejného života: Kromě mnoha diskriminujících nařízení, která silně omezovala manévrovací prostor židovského obyvatelstva, přišla většina židovských obyvatel o zaměstnání, židovské děti už nesměly chodit do veřejných škol, židovští nájemníci dostávali v létě 1938 výpovědi z obecních bytů, později byly rušeny i soukromé nájemní smlouvy a byty „arizovány“.3.
Kromě židovských prominentů a funkcionářů Izraelitské náboženské obce (IKG) patřili k prvním terčům státní zvůle Židovky a Židé cizí státní příslušnosti příp. bez státní příslušnosti – především takzvaní „východní Židé“. Specifickou skupinou mezi uprchlíky z Rakouska byli Židé s československým občanstvím. „Anšlus“ přispěl také k destabilizaci zahraničněpolitické situace Československa, což se projevovalo mimo jiné v slabé ochraně československých židovských občanek a občanů žijících v Rakousku. V četných zprávách československého ministerstva spravedlnosti, nótách ministerstva zahraničí i v protokolech týkajících se jednotlivých uprchlíků jsou doloženy výpovědi z bytů, nucené vyklízení jejich obydlí a obchodů, násilí i přímé vyhánění.
Vídeňská židovská obec byla po připojení rozpuštěna a se změněnou strukturou, pod kontrolou nacistů, opět zahájila činnost v květnu. Její hlavní úlohou teď bylo zmírňování útrap pronásledovaných formou péče o potřebné, příprava na vystěhování formou přeškolování a organizace hromadného vystěhování. Význam židovské obce pro pomoc Židovkám a Židům v každodenním životě a při „vycestování“ z Německé říše vyplývá z řady žádostí o pomoc a z prosebných dopisů. Až do zahájení masových deportací, které ve Vídni začaly už únoru a březnu 1941, tedy dřív než na jiných územích Německé říše, uprchlo do zahraničí téměř 135 000 Rakušanek a Rakušanů. Za holokaustu bylo celkem zavražděno cca 66 500 rakouských Židovek a Židů.
1 Das Gesetz vom 24. Juli 1917, mit dem die Regierung ermächtigt wird, aus Anlass der durch den Kriegszustand verursachten außerordentlichen Verhältnisse die notwendigen Verfügungen auf wirtschaftlichem Gebiete zu treffen (Zákon ze dne 24. července 1917, kterým se vláda zmocňuje, aby v souvislosti s mimořádnými okolnostmi způsobenými válečným stavem provedla nezbytné dispozice v hospodářské oblasti).
2 K rakouskému režímu mezi lety 1934 a 1938 viz mj.: Wolfgang Neugebauer, Emmerich Tálos (eds.), „Austrofaschismus“: Beiträge über Politik und Kultur 1934-1938 , (Wien: Lit-Verlag 1988). Emmerich Tálos, Das austrofaschistische Herrschaftssystem in Österreich 1933-1938 , (Berlin-Münster-Wien: Lit-Verlag 2013). Florian Wenninger, Lucile Dreidemy (eds.), Das Dollfuß/Schuschnigg-Regime 1933-1938: Vermessung eines Forschungsfeldes , (Wien-Köln-Weimar: Böhlau 2013). Ilse Reiter-Zatloukal, Christiane Rothländer, Pia Schölnberger (Eds.), Österreich 1933-1938: Interdisziplinäre Annäherungen an das Dollfuß-/Schuschnigg-Regime , (Wien-Köln-Weimar: Böhlau 2012).
3 Detailně viz v: Herbert Exenberger, Johann Koss, Brigitta Ungar-Klein (eds): Kündigungsgrund Nichtarier Die Vertreibung jüdischer Mieter aus den Wiener Gemeindebauten in den Jahren 1938-1939 , (Wien: Picus, 1996).