Útěk „polských“ Židů
Jedné skupině Židů bylo překračování hranic za specifických předpokladů přece jen povoleno: totiž osobám s polským státním občanstvím a platnými polskými cestovními doklady. Mezi válkami žilo v Rakousku, zejména ve Vídni, mnoho Židovek a Židů pocházejících z území pozdějšího polského státu, kteří nikdy nezískali rakouské státní občanství. Mnoho z nich prchalo za první světové války před ruskou ofenzivou z obav před pogromy a nalézali útočiště ve vnitrozemí, především v Rakousku, v Čechách a na Moravě. Během války i po ní se stávali cílem nenávistných antisemitských kampaní, jež v nových národních státech – mimo jiné – formovaly charakter státního občanství. V Rakousku byli uprchlíci z Haliče z možnosti získat státní občanství explicitně vylučováni a v létě 1919 nařídil dolnorakouský zemský hejtman, sociální demokrat Albert Sever, vypovědět všechny ještě zbývající židovské uprchlíky ze země.1
Kampaně proti židovským uprchlíkům z první světové války přiživovaly fantazie o vypovídání ze země (ironicky to zpracoval např. Hugo Bettauer v „Městě bez Židů“), jež bylo po „anšlusu“ snadné rychle oživit. Stejně jako po lednu 1933 v Německu se prvním terčem násilí SA a policie stali „východní Židé“. Byli vypovídáni z bytů a protizákonně a často spontánně jim byly zabavovány jejich obchody. Nejednou se u nich objevila skupina členů SA, zdemolovala zařízení a vyžádala si platbu nebo věcné dary. SA nebo policie jim přikazovaly, aby během krátké lhůty opustili Německo.
Československo považovalo „polské“ Židy za nežádoucí skupinu. Úřední praxi zaměřenou proti této skupině významně spoluutvářely nenávistné kampaně z první světové války a obrázek „východního Žida“. Těm uprchlíkům, kteří měli platné polské doklady, povolovalo Československo po „anšlusu“ průjezd až na polské hranice. Poté co se úřady začaly téměř panicky obávat, že tito Židé se někde na československém území vytratí, nařídilo ministerstvo vnitra, aby byli v Břeclavi vždy přinuceni vystoupit z vlaku a v policejním doprovodu byli v pravidelných odstupech vyprovozeni až na polské hranice.
Nešlo tu o žádnou malou skupinku. V telefonických hlášeních Zemskému úřadu v Brně z března 1938 je řeč o zhruba padesáti až stovce polských Židovek a Židů denně, kteří se tímto způsobem „vraceli“ do Polska. Celkově bylo takto propašováno přes Československo několik tisíc vypovězených polských Židů, jejich počet zřejmě dosáhl 5000. Vynucený „návrat“ „polských“ židovských občanů žijících do té doby v Rakousku, se stal podnětem k revizi polského zákona o státním občanství, která byla polským Sejmem uzákoněna ještě v březnu: občané a občanky se údajně odcizili své vlasti, byli proto zbaveni státního občanství.2
1 Beatrix Hoffmann-Holter, „Abreisendmachung“. Jüdische Kriegsflüchtlinge in Wien 1914 bis 1923 (Wien - Köln - Weimar: Böhlau, 1995).
2 Viz především Jerzy Tomaszewski, Auftakt zur Vernichtung (Osnabrück: Fibre, 2002).