Ilegalita
První odmítnutí vstupu, především cestujícím nočního vlaku z 11. na 12. března 1938, projevila požadovaný odstrašující účinek: ve Vídni se rychle rozšířila zpráva, že rakouští občané se legálně dostanou přes hranice už jen stěží. O to víc přibylo ilegálních pokusů. Z uzavření hranic je také patrné, jak takováto opatření povzbuzovala ilegální reakce a způsoby chování. Osvědčené pašerácké stezky a sítě, dříve užívané především k transportu ilegálního zboží, politických tiskovin a politických uprchlíků, byly nyní reaktivovány.
V celé délce československo-rakouských hranic docházelo k ilegálním přechodům hranic především v dolnorakousko-jihomoravském úseku, nejčastěji mezi obcemi Retz v Rakousku a Znojmo v Československu. Výběr tohoto úseku nesouvisel jen s relativně přístupnou krajinou, ale pravděpodobně i s existujícími pašeráckými sítěmi.
Ilegální cesty však nevyužívali jen subjekty jako pašeráci nebo političtí aktivisté. Nežádoucí cizince vodila k hranicím i policie resp. – po „anšlusu“ – SA a posílala je na druhou stranu s pohrůžkami, že pokud se vrátí, budou zastřeleni. Takto popisuje svůj útěk z Vídně Felix Stiastny: Poté co mu byla znemožněna legální cesta vlakem, odjel autobusem k československým hranicím a pokoušel se dostat do Znojma. V Kleinhaugsdorfu ho zadrželi uniformovaní muži, které popsal jako příslušníky SS, a prohledali ho, zda s sebou nemá cennosti. Večer ho spolu s dalšími uprchlíky po malých skupinkách potají posílali přes hranice. Při prvním pokusu poslali českoslovenští pohraničníci jeho i většinu ostatních z jeho skupiny zpět. Stiastny to okamžitě zkusil znovu a tentokrát se dostal do Znojma; tam mu židovská obec zakoupila jízdenku do Olomouce, kde žila jeho teta.
Rychlé transportování uprchlíků pryč z pohraniční oblasti dokazuje, že židovské obce si byly vědomy mimořádného charakteru tohoto prostoru, v němž se vojenská obranná opatření a obavy ze špionů propojovaly s politikou vůči cizincům. Kromě toho československo-rakouská hranice byla nová, vznikla teprve roku 1918 – a roztínala mnohé rodinné, společenské resp. hospodářské svazky.
Mnoho ilegálních přechodů hranic, pravděpodobně dokonce většina, nebylo úspěšných. V jednom extrémním případě informovala policie v Bratislavě o sebevraždě židovského uprchlíka, kterého – společně s převaděčem – odchytila československá pohraniční hlídka. Praxe vracení uprchlíků ovlivnila i stav pramenů: S uprchlíky, kteří byli zadrženi v pohraničním pásmu (do vzdálenosti asi 15 km od hraniční linie) a posláni zpět, nebylo třeba sepisovat protokol. Pokud je známo, československé úřady neregistrovaly ani jména uprchlíků tímto způsobem rovnou poslaných zpátky.
Po určitou dobu bylo možné dostat se do Československa pravidelnými leteckými linkami. V některých případech, jak vypátrala pražská policie, přiletěli cestující na ruzyňské letiště a vykazovali se letenkou s transferem (např. do Amsterdamu); místo aby pak cestovali dál, zmizeli někde ve městě. Útěk letadlem byl novým fenoménem (tak jako letecká doprava vůbec) a úřady podle všeho příliš nepočítaly s možností, že cestující, kteří si mohli dovolit drahé letenky, budou překračovat hranice ilegálně. Také letecká hranice byla nová: uprchlická „krize“ přispěla k jejímu zpevnění.
Konzulát ve Vídni si záhy začal stěžovat na falšování „doporučení“ umožňujících vstup do Československa a nakonec zavedl jejich vylepšenou, proti falšování zabezpečenou formu. Konzulát zároveň poukazoval na zoufalé pokusy rakouských Židovek a Židů, kteří se narodili v Československu nebo tam dříve žili, získat od svých starých domovských obcí na základě falešných údajů potvrzení nutné pro nabytí československého občanství. Z takových zpráv je patrné, jak praxe uzavírky hranic a restriktivní uprchlické politiky nutily pronásledované Židovky a Židy přecházet do ilegality.
