Vyhošťování burgendlanských Židů
SA se vůči Židovkám a Židům v Burgenlandsku chovala podobně jako k těm polským. Studie o „borderlands“ dokazují, že charakteristické rysy národa a státního občanství se často vyjednávají a vizualizují právě v pohraničních oblastech. V tomto „novém“ regionu s nejistou identitou, který byl přiřazen k Rakousku až po první světové válce, se s Židy, stejně jako např. v Sudetech po „mnichovské dohodě“, zacházelo jako s ne-občany.1 Menší skupiny burgenlandských Židů byly vyháněny přes nedaleké hranice do Československa, Maďarska a Jugoslávie. Všechny tyto tři sousední státy reagovaly uzavírkou hranic a posílaly vyhnance zpět.
Radikálnost a rychlost burgenlandské vyhošťovací praxe i restriktivní charakter uprchlické politiky sousedních států jsou dobře patrné na případu Židovek a Židů z Kittsee a obce Pama; v noci ze 16. na 17. dubna 1938 je SA vyvedla z jejich domů a ve tmě je na rybářských člunech propašovala na československou stranu. Bylo to skupina asi padesáti osob, včetně starců a dětí; tito lidé, celí promočení, byli nedaleko Bratislavy na ostrově pod československým Devínem ponecháni v chladu svému osudu. Když vyhnance příští den objevili českoslovenští četníci, bylo ortodoxní židovské obci v Bratislavě povoleno zaopatřit rakouským Židovkám a Židům košer jídlo; ti pak byli přes bratislavskou hnaneckou stanici krátkou cestou opět vyhoštěni do Rakouska. Podobné procedury se posléze opakovaly na rakousko-maďarských hranicích a část těchto lidí zůstala v žalostných podmínkách v zemi nikoho v Janíkově Dvoru (nedaleko trojmezí).
Bratislavské ortodoxní židovské obci (jak vysvítá z pamětí Arona Grünhuta) nezbylo nakonec nic jiného než umístit vyhnance na remorkér, který kotvil na Dunaji poblíž maďarské obce Rajka. Dunaj byl považován za mezinárodní řeku, kde žádný stát nemohl pobytu vyhnanců zabránit.
Jak vyplývá z novinové zprávy Izchaka Rotha, byly podmínky na palubě zejména pro starší lidi nesnesitelné. Vzhledem k nedostatku místa nemohli všichni lidé zdržující se na remorkéru spát ve stejnou dobu, museli se po směnách střídat. Pro děti organizovala skupina vyučování – především vyučování hebrejštiny. Ještě horší byl pocit, že je opustil celý svět, jak o tom vypovídají apely na pomocné organizace. Až po třech měsících se v srpnu 1938 podařilo pomocným organizacím – především HICEM – pod tlakem maďarské vlády zařídit pro tuto skupinu vystěhování do Palestiny a do Spojených států.2
Vynucený pobyt burgenlanských Židů na dunajském remorkéru dokládá význam země nikoho pro zkušenost uprchlíků z roku 1938. Mezi hranicemi držené skupiny, které musely na polích setrvat často několik týdnů, nebyly konfrontovány jen s uzavírkou hranic pro židovské uprchlíky, ale i se zpochybňováním státního občanství Židů ve středovýchodní Evropě v kontextu revizí hranic a odnímání občanství Židům z nacionálněsocialistického Německa.3
1 Gert Tschögl, Barbara Tobler, und Alfred Lang, Hrsg., Vertrieben. Erinnerungen burgenländischer Juden und Jüdinnen (Wien: Mandelbaum, 2004).
2 Kinga Frojimovics, I Have Been a Stranger in a Strange Land. The Hungarian State and Jewish Refugees in Hungary, 1933-1945 (Jerusalem: International Institute for Holocaust Research, Yad Vashem, 2007).
3 Michal Frankl, “No Man’s Land: Moving Borders and Shifting Citizenship in 1938 East-Central Europe,” Simon Dubnow Jahrbuch, im Druck.