Útěk

První zastávka byl Wiener Neustadt, kde žil můj strýc Michael. Muselo to být kolem pesachu, protože jsme tam slavili pesach. Židé nebyli z Wiener Neustadt vyhnáni tak brzy jako z Lackenbachu. Během dvou týdnů jsme museli opustit i Wiener Neustadt. Věděli jsme, že to tam není o moc bezpečnější než v Lackenbachu. V Praze žil strýc Tobias, byl tam rabínem. Chtěli jsme proto do Československa. Mezitím zajel můj otec do Vídně, aby na československém velvyslanectví obstaral víza. Tam stála dlouhá fronta. Otec si myslel, že to to nemá smysl, že víza nikdy nedostane. Pak potkal nejmladšího bratra mé matky, strýce Rafiho. Ten znal chůvu, která pracovala u českého konzula. Promluvil s ní, a tak jsme dostali víza pro Československo. Krátkou dobu jsme pak pobyli ve Stříbře, kde žili teta Norah a strýc Bernhard, sestra mé matky a její muž. Byl ve Stříbře rabínem. Žili jsme v Československu přibližně šest měsíců. Bylo mi šest let a v Praze jsem začal chodit do školy. Byla to německojazyčná škola. Většina žáků byli Židé. Děti, které utekly před nacisty. Vzpomínám si ještě, jak se mě ostatní děti ptaly: Jsi legální, nebo ilegální? A já jsem nevěděl, co mají na mysli. Tak jsem se zeptal maminky: Mami, jsme legální, nebo ilegální? Byli jsme legální, měli jsme víza, ale hodně lidí přešlo přes hranice bez dokladů. Co jsem tehdy přesně cítil, už nevím. Byl jsem zmatený těmi stálými přesuny, ale o svůj život jsem si nedělal starosti. Určitě jsem tehdy nechápal, že jsme v ohrožení života. Ale byl jsem nejistý z toho, že jsme se museli stěhovat z místa na místo, a já jsem byl nešťastný.