S počínajícím večerem jsem tak jako obvykle v tuhle hodinu zašel do Café „Herrenhof“; měl jsem tam schůzku s jedním z mých říšskoněmeckých emigrantů, vynikajícím lyrickým básníkem. Domlouvali jsme, jak by se dal rychle zařídit jeho odjezd z Vídně, a poskytl jsem mu trochu peněz. Pak se náš hovor stočil k literárním tématům, a právě jsme diskutovali o verších Stefana Georgeho a byli zcela ponořeni do předmětu našeho hovoru, když tu jsem na rameni ucítil jemný dotek něčí ruky. Vedle mě stál můj přítel Otto, bílý jako stěna, ale naprosto klidný. Řekl: „Před deseti minutami Schuschnigg v rádiu oznámil, že odstupuje a že postupujícím německým vojskům nemá být kladen odpor.“

Ohlédl jsem se a všiml jsem si, že prostorný sál kavárny je téměř prázdný. Ani číšník nebyl nikde vidět. Obávám se, že svou poslední konzumaci, „šálek ořechové kávy“, jsem zůstal kavárně „Herrenhof“ dlužen. S Ottou jsme rychle opustili kavárnu a vzali si na Herrengasse taxíka. Po ulicích nebylo ani živáčka. Doma jsem otevřel už připravený příruční kufřík, ve kterém měl složené nejnutnější cestovní potřeby, a nacpal jsem do něho narychlo posbírané dokumenty, všechny dokládající moje funkce u „American Guild“. Aspoň to aby náckové nenašli. Otto se zatím díval do jízdního řádu. Nejbližší vlak do zahraničí jel za hodinu z nádraží Nordbahnhof. Uvažoval jsem, jestli nemám ještě hodinu počkat a u Šoproně překročit hranice do Maďarska, pak jsem se ale bohužel rozhodl pro československou pohraniční stanici Břeclav. Odjet do Švýcarska jsem se už neodvažoval, byl jsem totiž přesvědčen, že tou dobou bude západní dráha v rukou nacistů.

V rychlosti, s bolestí v srdci jsem se rozloučil se svou milou starou hospodyní a jel jsem s Ottou na nádraží. Přišel jsem ještě včas, abych si našel volné místo k sezení; několik minut nato byla všechny kupé přeplněna. Znal jsem všechny spolucestující osobně a oni znali mě; téměř všichni byli tak či onak „prominentní“ a měli pádné důvody Rakousko rychle opustit, ať proto, že vystupovali proti nacistům, nebo prostě proto, že to jsou Židé, a velmi oprávněně se báli nadcházejícího antisemitského teroru. Jedním z mých sousedů v kupé byl ve Vídni známý židovský komik Fritz Grünbaum; večer co večer přednášel v jednom kabaretu vynikající vtipy, které mu u nacistů, zcela postrádajících humor, nevynesly ani zdaleka takovou oblibu jako u zbytku publika. Další byl Robert Danneberg, přední člen sociálnědemokratické strany a funkcionář vídeňské obecní správy.

Na poslední chvíli dorazila na nádraží Hedwig F., Ottova sestřenice, přítelkyně od dávných dní mládí, svobodná, vzdor malé postavě robustní a energická, zkušená horolezkyně a dobrá kamarádka. Rozhodla se, že mě nenechá jet samotného; moje nemoc působila totiž mým přátelům velké starosti, obávali se, že sám nezvládnu útrapy a rozrušení, které mě na útěku čeká.

Vyjeli jsme. Tehdejší pohraniční stanice Břeclav není od Vídně dál než dvě hodiny cesty rychlíkem, ale byly to dvě hodiny hrozného napětí. Dostaneme se hladce přes hranice? Zřejmě každý z nás měl platný pas; ten můj byl teprve předcházející den prodloužen o pět let, byl to ukázkový exemplář žlutohnědého rakouského pasu, platného pro všechny země na světě. Pasy měli mí spolucestující taky, ale ne všichni si tak ukázkově jako já vzali k srdci dané předpisy o vývozu deviz, a teď měli strach, že při pohraniční kontrole by mohli schované peníze najít.

Přijeli jsme do rakouské pohraniční obce ležící proti Břeclavi. Tam vlak dlouho stál, aniž k nám do kupé někdo přišel, aby překontroloval naše pasy nebo zavazadla. Na pohraniční stanici toho večera pravděpodobně zavládl nepořádek; noví páni Rakouska zřejmě ještě nezorganizovali své kontroly. Najednou – nevěřili jsme svým očím – se vlak dal do pohybu a jel dál, přes hranice, do svobodného Československa! Tupá stísněnost doléhající na mé nebohé nemocné srdce mne opustila. Opět jsem mohl dýchat. Byl jsem zachráněn, byli jsme zachráněni.

Vjeli jsme do stanice Břeclav. České nápisy, české uniformy. A najednou k nám vešla do kupé jedna taková uniforma a zakřičela, němčinou na Čecha nezvykle bez akcentu: „Kdo má rakouský pas, vystupovat! Rakouští občané nesmějí překročit hranice!“

A byla to pravda. Protestovali jsme; prosili jsme. Nic nepomohlo. Pod pohrůžkou násilí nás nahnali do velké čekárny, do té ratejny odporné jako vězení, které se v době hned po válce začalo všeobecně říkat „Břeclavské peklo“, tak příšerně brutální tam tenkrát byla kontrola zavazadel.