[...] Přišli dva lidé, jeden říká, byl u toho i ředitel věznice Favoriten, byli to tíž, kteří mě zatýkali. Takže Vůdce vám dává svobodu. Tak jsem si pomyslel, teď bude následovat: Ale když budeš…, ale všecko jsem popřel, i tam. Hrál jsem nezkušeného mladého sociálního demokrata, který byl takříkajíc v odboji proti Dollfußovi/Schuschniggovi, ale o své skutečné činnosti jsem neřekl nic.1Note 1 : Kromě členství v SAJDÖ a KPÖ se Otto Brichacek angažoval v Republikánském obranném svazu (Republikanischer Schutzbund) a v odborech; od roku 1932 v KJV (Svaz komunistické mládeže, Kommunistischer Jugendverband). Ti ale řekli něco jiného: Jestli se nám ještě jednou dostanete do rukou…, a nechali mě jít. Já bydlím nedaleko od budovy věznice ve Favoriten. Oni mi žoviálně dávali ještě lístek na tramvaj, a tak povídám: Ne, bydlím tady za rohem, abych tak řek, a byl jsem v trapu, a byl jsem pak v Rakousku, ve Vídni ilegálně. Dva týdny nato mě zase hledali, a sice prostě proto, že našli materiály. To byla další starost, protože jsem byl už dřív zavřený, a tak tam byly o tom materiály – o tom bych mohl vyprávět někdy jindy, proč si myslím, že ty materiály předtím nenašli – anebo možná v krátkosti hned: Jméno už jsem zapomněl, třeba se mi zase vybaví, byl to referent na policejním prezidiu pro komunisty a nacisty, nacisti ho pak zabili, toho policejního referenta. Jméno mi teď vypadlo. Však já si vzpomenu. A ten uklízel materiály o nacistech. To na tom bylo nebezpečné. Mám za to, že mizely i materiály o komunistech, že neměl tolik času, a proto trvalo delší dobu, právě dva až tři měsíce, než o mně našli určité věci. A proč jsem se dostal ven? Proč přišli ti dva? Můj otec jim nedopřával pokoje. Bombardoval úřady, nacistické úřady, věznici, Gestapo atd., a sice říkal: Jde o tohle: Byl jsem i se svou ženou v únoru 34 za Dollfuße, Schuschnigga propuštěn z práce, teď jste mi dali práci. Můj syn seděl s Hamburgerem, z něho se stal velký muž. Teď přišli a zase ho zavřeli. Kdy tohle skončí?Na téhle motivaci, řekl bych, a na téhle linii milosrdenství by měl vlastně zavládnout klid. Tak bych mohl říct, že mi otec skutečně zachránil život. Trochu se to potvrdilo z těch dokumentů, které jsem našel. Žil jsem pak několik týdnů v Rakousku ilegálně s  tehdejší snoubenkou, mou pozdější ženou. A jednou se mi pak taky stalo cosi hrozného. Šli jsme v neděli do kina, a já jsem už věděl, že mě hledají, a dostal jsem blbý nápad a přišpendlil jsem si hákový kříž. Žili jsme na takzvaném policejním sídlišti v Inzersdorfu u přátel. Takže jsem chtěl těm přátelům tam – zaprvé jsem chtěl jistit sám sebe a pak ty přátele, a právě v tom kině byli dva soudruzi a viděli mě tam. Byl to šok. Myslím, že bylo správné, že jsem to udělal, protože to byla otázka života nebo smrti. A pak mě strana takříkajíc vyhmátla a dala mi úkol a nabídla mi pomoc, abych přes Československo emigroval z Rakouska. Tak se stalo. Bylo to i dramatické. Šli jsme přes hranice v noci, už jsme byli na československém území... Já jsem ovšem, to musím ještě říct, že jak jsem byl zavřený za Hitlera, zažil jsem ve své cele Danneberga a věděl jsem, že jel do Břeclavi vlakem, a už byl na českém území a česká stráž – ministr vnitra Czerny, sociální demokrat, vydal rozkaz všechny uprchlíky vracet – tak česká stráž ho vrátila, později zahynul v koncentračním táboře. To jsem už věděl. A ještě jsem se divil, takový velký člověk, tehdy jsem na něho až do 32. roku hleděl jako na velkého politika, je tak hloupý a nechá se poslat zpátky. Umínil jsem si, že kdyby mě poslali zpátky, budu vědět, co udělám. Skutečně se něco podobného stalo. Přešli jsme v noci přes hranice, české úřady nás zastavily, přenocovali jsme v takovém domě poblíž těch hranic, starší pán se dvěma mladými strážnými. A ten nám dal kávu, pohostil nás a pak řekl: Zítra vás pošleme zpátky. Povídám: To je naprosto vyloučené. Nemůžete nás poslat zpátky. Ale ano. Máme rozkaz. To je nemilosrdné. Povídám: Dívejte, to vůbec nepůjde. Zaprvé já budu škrábat, štípat, trhat, budu nadávat na republiku. Věděl jsem, že existuje zákon na ochranu republiky za Beneše. Na to jsou velmi hákliví, Češi, když se spílá jejich republice. Povídám: To mě pak budete muset zavřít. Budete nuceni, takříkajíc. To bych skutečně udělal. Kdybych seděl, spojil bych se se soudruhy v Československu a nějak bych se dostal ven. Následující den nás skutečně dopravil na hranice, ale ještě předtím, to jsem viděl, dal těm dvěma mladým příkaz, aby šli na opačnou stranu. Šel s námi k hranicím, povídal: Tady vlevo vede cesta do Rakouska. Po té jděte. Vpravo přijdete kolem lesa na most, přesně vysvětlil, jak to je cesta do Československa, po té nechoďte. Otočil se, odešel a my jsme šli popsanou cestou, dostali jsme se do Brna a pak do Prahy na vedení strany. Tam jsme žili několik týdnů, několik měsíců. Pak přišel Mnichov 1938. Byli jsme v Praze ilegálně, s mou tehdejší přítelkyní. To pak samozřejmě existovala jen jedna možnost, ten příkaz dala strana, abychom se legalizovali. Zpátky do Brna, tam se hlásit na policii, že jsme uprchlíci; to znamenalo trest. Moje žena dostala jen napomenutí, já tehdy dostal čtyři nebo pět týdnů vězení, a sice na Špilberku, nahoře v kasematech na Špilberku. Nejpříšernější vězení, jaké existuje. Protože česká vláda a armáda se chystala Hitlerovi postavit, sudetští Němci proti tomu provokovali, a my bychom se byli dostali mezi dva mlýnské kameny, z jedné strany jsme byli komunisti, z druhé bychom naším jazykem a vystupováním snadno vypadali jako sudetští Němci… Z toho důvodu byla legalizace bezpodmínečně důležitá. Tu jsem taky dostal. Ty tři nebo pět týdnů jsem si odseděl. A pak byla část Československa okupovaná, tak jsme už nemohli ven, ani do Rakouska, ani do Maďarska, jediná cesta byla přes Polsko. Vedení strany se nás zeptalo, kam chceme. To bylo, myslím, ještě na druhém místě Švédsko. Prohlásili, kam nás pošlou, že co je jako první. Byl to vlak s 57 uprchlíky z Československa, z německých a rakouských antifašistů, sociálních demokratů, komunistů, které Hitler požadoval, jejich vydání. Proto ti především odjížděli tím vlakem. Byla z toho velká akce, v novinách v Praze atd. Byli jsme taky v tom, já a moje žena. Jen že mi hodinu před odjezdem vlaku řekli, že nemám vízum přes Polsko. Všichni ostatní vízum měli, já jsem žádné neměl. Mně stejně nic jiného nezbývalo, musel jsem přes Polsko, to bylo to jediné, lepší než Německo a Rakousko nebo Maďarsko, protože tak bych do toho spadl ještě hloub. Bylo jasné, proč. Byl jsem na Leninské škole. To jsme takříkajíc projížděli Polskem, a můj pas, zatímco já se pěkně leninsky školil, byl velmi vtipně využíván na jiné cesty, tedy z Komunistické internacionály mládeže jezdili na můj pas instruktoři, politici, členové. To bylo pochopitelně všecko v něm, žádný jiný jsem neměl. Takže jsem řekl, že na sebe vezmu to riziko. Už nevím, kolik to bylo, to jsem úplně zapomněl. Na hranicích mezi Československem a Polskem jsem do pasu vložil bankovku. To už jsem věděl, jak to v Polsku chodí. A tak jsem takhle taky projel. Jeli jsme pak nahoru do Gdyně, odtamtud velkou lodí – jak se jmenoval tehdy prezident, polský? Piłsudski. Ta velká loď měla myslím 15 rejstříkových tun. Jeli jsme se ženou a ostatními 56 lidmi do Dánska, do Esbergu, lodí z Esbergu do Anglie. Tehdy se nám rafinovaně pověsili na paty ještě dva mladí muži, na kterých bylo už z dálky vidět, že jsou od Gestapa. Šli s námi pak dokonce do našeho hotelu v Esbergu, chtěli tam taky přenocovat. Tak jsme je pak ale požádali, aby otevřeli kufry. V kufrech nic neměli, jen pyžama, nebyla to tedy skutečná cesta. Ti nás pak provázeli až do Anglie, dojeli jsme, Harwich to myslím byl, protože jsem se koukal do papírů. Tam jsme je nahlásili na tamější policii. Neudělali s tím pravděpodobně nic. A tak jsem se dostal do Anglie, ale neuměl jsem anglický jazyk, ani slovo. Měl jsem ve škole troch francouzštinu, školská francouzština se tomu říkalo, ale pochopitelně žádnou angličtinu. Teď si musíte představit, že to byla doba, kdy se toho děla ohromná spousta. Československo celé obsazeno, v předvečer války, dá se říct. A já nemluvím anglicky, nečtu anglicky a nejsem ani moc nadaný na jazyky, musím říct. Ale chodil jsem tehdy do kin, dávali stejně vždycky dva dvojfilmy, dva skutečné dvojfilmy, dva velké dvojfilmy, ne takový ten přívěšek, ten dávali nadto. Mohl jsem tam sedět celé hodiny. Šel jsem do kina, poslouchal jsem. Číst bylo snazší než rozumět. Takže jsem se do toho pomalu dostával. Mezi emigranty – na to jste pravděpodobně během své činnosti přišli – existoval Czech Refugee Committee. Já vždycky říkám, že to byla šlechta mezi uprchlíky, protože tam byly peníze z Československé republiky, a ze špatného svědomí Angličanů, anglických politiků, se s českými členy Refugee nakládalo zvlášť dobře.

I: Existovala tam komunistická skupina Winterberg.

B: K té jsem patřil, to byla takříkajíc naše skupina. V ní jsme byli moje žena a já. To byla šlechta, takže jsme – už nevím, kolik to bylo, ale tenkrát jsme dostávali poměrně hodně, pěkně se k nám chovali.

I: A byl jste také oficiálně politický uprchlík.

B: Byl jsem politický uprchlík, všechno to bylo už příjemnější. Vždycky říkám, byla to šlechta. Náhodou, že jsme byli tam v Československu, jsme to dostali. A musím říct, tu ochotu Angličanů pomáhat, tu je potřeba ohromně vysoko ocenit. [...]