Autobus Vídeň–Znojmo se kolíbá rozrytou zemí. Ve vesnicích nastupují opilí sedláci a proklínají Židy. Po vesnicích zpívají selští chasníci nacionálněsocialistické písně. Nejprve usuzuji na nějaké regionální nepokoje, ještě nejsem ochoten připustit, že udeřila poslední hodinka Rakouska. Náš řidič se často na dlouhou dobu stavuje v hostincích, aby si vyslechl zprávy z rádia. Schuschnigg odstoupil: Bůh ochraňuj Rakousko! Německá invaze je za dveřmi.

Žide chcípni, pořvává jakýsi opilec, který s námi jede pár kilometrů. Tichými slovy uklidňuji matku. Ještě mám v kostech tu vězeňskou existenci zbavenou veškerého dění, a tak mi všechno kolem připadá jako neskutečné divadlo. Žide chcípni, huláká tamten zase a v příští vesnici ještě s dalšími chlápky vystupuje.

Hranice jsou blízko. Dnes večer se tímto autobusem opouštět zemi kromě nás nikdo nechystá. Na hraničním přechodu stojí ještě rakouští celníci a četníci. Dolní Rakousy anšlus ještě nezasáhl. Úředník pozorně zkoumá můj pas. Ročník 1915. Podléháte vojenské povinnosti. Nemohu vás pustit ven. Mou matku ve vedlejší místnosti prohledávají úřednice. Já jsem nikdy nevykonával vojenskou službu, byl jsem dva roky ve vězení a právě jsem byl amnestován. Zkoumá můj doklad o propuštění z vazby, udiveně se na mě podívá, pět let káznice, podmínečně propuštěn, může mě za takových okolností vůbec někam pustit?

Rozhoduje se teď o životě a smrti, přesto na sobě nedávám nic znát, nechávám všemu volný průběh. V duchu už vidím, jak se týmž autobusem vracíme, možná zatčeni, možná lynčováni. Úředník dumá, listuje. Nakonec telefonuje se svým nadřízeným. A na druhém konci odpovídá nějaký hlas, slyším ho, ale nerozumím.

Dobře, říká pohraničník a pokládá sluchátko. Dobře, to může znamenat leccos, a ne že to nutně bude dobré. Už nemáme vládu, tak jeďte. Stará autorita zanikla, nová ještě nevznikla. Vakuum několika hodin, možná jen několika minut. Už přejíždíme na československou půdu.

Znojmo. Jeden číšník nám potvrzuje, že Rakousko přestalo existovat. Tak to je začátek druhé světové války, říkám pak matce, tohle západní mocnosti nepřipustí. Další den mám možnost obdivovat mladé lidi ve Znojmě s jejich bílými punčochami: přihlášení k nacionálnímu socialismu, které lze těžko zakázat. Z tlampačů se line chraplavý hlas: Hitler! Burácející pozdravné výkřiky Heil a zpěvy, zpité nadšením: Mašírujem dál, dokud se všechno nepromění v trosky…