Chtěli jsme se vystěhovat a ohledávali jsme terén všemi možnými směry. A tak jsme stáli frontu před úřady, a když jsme si odstáli celé hodiny, dozvěděli jsme se, že jsme na špatném místě a že chybí ten či onen dokument. Bylo to velmi těžké, to celé. […] Jak tak jednou jdeme domů po Uhelném trhu, šel po opačné straně ulice jeden z SA, a náhle k nám přistoupil. Zeptal se: Jste Rakušanky? – Ano. – Židovky? - Ano. – Tak pojďte se mnou. A pak nás všechny tři odvedl do kancelářské budovy, ve které pracovaly SA a SS. Tam jsme dostaly kýbl s vodou a hadry a kartáče a musely jsme drhnout podlahy kancelářských místností. Po každém čtverečním metru jsme musely donést čistou vodu. Kýble s vodou jsme vláčely nahoru ze dvora a pak jsme dlouhé hodiny drhly podlahu. Jedna přítelkyně měla doma malého chlapce, který na ni čekal, a ta prosila, jestli smí zavolat domů, aby dítě vědělo, že přijde později. To ale nesměla. Ani já jsem nesměla zavolat. Jamile jsme byly hotovy s drhnutím podlahy, umývaly jsme pak těm SA a SS na dvoře auta. Jak jsme byly hotovy s umýváním aut, odvedli nás do Loosova domu do jednoho lokálu na Michaelerplatz, a tam jsme musely žehlit a skládat takové ty transparenty, co byly natažené přes ulici, s heslem Jeden národ, jedna Říše, jeden Vůdce. To už byly čtyři hodiny a oni nás pak nechali jít domů. Moje maminka si už o mě samozřejmě dělala velké starosti. Můj starší bratr, který byl už ženatý, měl se svou ženou v Meidlingu kloboučnicví. Moje švagrová se musela postavit před obchod s tabulí, na které stálo: Jsem Židovka, nenakupujte u mě. Bratr musel smýt berlové kříže před jejich obchodem. Obchod od nich za babku odkoupili. Naše plány na vystěhování pokračovaly, bohužel jsme nemohli nic udělat pro naše rodiče, protože byli staří na to, aby v cizině pracovali. Člověk dostal permit, jen pokud byl schopen pracovat. Moje švagrová byla první, které bylo přes známé povoleno přijet do Londýna. Po křišťálové noci jsme museli pryč z našeho domu v Leopoldstadtu, dům byl očištěn od Židů. My jsme měli velké štěstí, můj strýc, maminčin bratr, byl český státní příslušník, ten měl velice hezký dům ve Währingu, v Cottagegasse. Jako český státní příslušník ale hned odešel do Československa, do rodiště mé maminky. Dům tak byl prázdný, a všichni jsme se tam nastěhovali.