[...]1Note 1 : Výnětek z rohovoru následuje po popisu sitace po anšlusu a příprav na vystěvání poté, co byl Kurt R. Fischer napaden. A pak se moje vystěhování, měl jsem ten otřes mozku a tak dál, začalo se to moje vystěhování velice urychlovat, a myslím, že to bylo 20. června 1938, přijel pro mě autem bratranec z Brna, dr. Bleyer, a odvezl mě do Brna. Můj strýc tenkrát… já měl rakouský pas a výjezdní povolení. Brněnský strýc tehdy podplatil starostu Mikulova na hranicích, takže jsem mohl přijet do Československa, aniž bych vlastně měl do Československa vízum. Nikdy jsem nechtěl být žid, já jsem tedy byl jako dítě a dospívající silný marxista, ačkoli jsem pochopitelně nikam nemohl ve Vídni vstoupit a byl jsem velice rád, že jsem v roce 38 vystoupil z náboženské obce. Ale nechtěl jsem být pokřtěn nějak zvlášť katolicky, ale v Brně to byla skutečně nezbytnost, ačkoli jsem měl pocit, že patřím ke křesťanské kultuře, v Brně to bylo nezbytné, protože strýc říkal, a myslím, že určitě musel mít pravdu – strýc byl samozřejmě taky katolík –, že jako pokřtěný dostanu v Československu snadněji povolení k pobytu. Pak jsem tam dál chodil do německé textilní školy. Co se stalo pak, přišla pochopitelně mnichovská dohoda, sebrali kusy Československa a pak přišel ten… obsadili Československo celé a 15. března to bylo myslím, 1939. Ten den jsme jeli z Brna do Prahy, protože jsme si mysleli, že Němci obsadí jen určité napůl německé oblasti tak jako Brno. Obsadili ale všechno a jak jsme dojeli do Prahy, byla německá vojska už tam. V hotelu, do kterého jsme chtěli jít nebo ve kterém jsme jedli, jsme ještě na verandě obědvali nebo snídali. Najednou byla venku spousta tisíc Čechů, kteří křičeli Židi ven! Juden raus, říkám to teď, protože mi Češi později nevěřili, že byli ti Češi takhle antisemitští. Pak jsme se vrátili do Brna, ještě tu noc. To pak byl Protektorát Čechy a Morava, a já jsem si myslel, že už nebudu dlouho žít. Protože už v době, co jsem byl v Brně, jsem byl tajně, aniž to strýc věděl, členem Německé demokratické mládeže, to byla krycí komunistická organizace, a těsně před rozpuštěním toho našeho sekretariátu, rozpustili jsme to, to už bylo po Mnichovu, jsem byl členem Rote Wehr. A teď jsem… tenhle sekretariát, i sekretariát Rote Wehr tenkrát zabavili a papíry odtamtud přišly na policejní prezidium. No, to nebylo nic tak zlého za druhé české republiky tenkrát, ale když přišel Hitler, to jsem si říkal, že tyhle papíry jsou tam, na policii, a že to bude trvat jen pár dní a pro mě si přijde Gestapo. Ale pak policejní prezident, policejní viceprezident, byl to český sociální demokrat, všechny papíry, kompromitující papíry spálil a sám se zastřelil. Tím mnoha lidem zachránil život, tedy i mně. Pak jsem dál chodil do té německé textilní školy, podle českého pojetí jsem… strýc se přátelil se šéfem Gestapa v Brně, anebo to byl jeho spolužák. Já jsem jako poloviční žid a Němec, zákon byl interpretován tak, že jsem poloviční Žid. Ve Vídni jsem ovšem žádný poloviční Žid nebyl. Jde o rozhodný den křtu, ten byl v Československu jiný, ale teď jsem byl vlastně z Rakouska.

Bylo to interpretováno tak, že jsem jako poloviční Žid dál chodil do školy, a sice do posledního školního dne v lednu, teprve 1. února 1940 jsme se vystěhovali. Měl jsem předtím šanci prostřednictvím šéfa Gestapa, ale myslím, že vůbec bylo možné deklarovat se jako Němec, a sice tak, že v únoru mi mělo být 18 a já bych se musel dobrovolně hlásit na vojnu, ona už byla válka. Wehrmacht by mě odmítl a já bych se jako poloviční Žid dostal do Pracovní služby a tak by to šlo pořád dál. Jiná alternativa, kterou jsem měl, skrz kontakty, všechno to byla ještě rakouská monarchie, byl bych mohl… mohl bych tedy mít židovský pas. A ten jsem si vzal a vystěhoval jsem s našimi do Šanghaje. Šéfa Gestapa bohužel vyměnili, nacisti měli velmi dobrý čich na korupci a brněnského šéfa Gestapa udělali šéfem Gestapa v Hamburku, mnohem vyšší pozice, a hamburského šéfa poslali dolů do Brna, a na tuhle věc pak doplatil strýc, musel spáchat sebevraždu. Takže… dostali jsme vízum do Šanghaje, kdosi z Ameriky nám na to dal peníze, nějaký příbuzný příbuzných, a nejprve jsme přijeli do Vídně, tam jsme byli dva nebo tři dny, penzion Franz na Währingerstraße, jeli jsme dál do Terstu a pak, možná 7. února 1940 nebo tak nějak, jsme se nalodili na loď to Šanghaje, na Conte Rosso, loď, kterou provozoval Lloyd Trestino.