Krátce poté1Note 1 : Úryvku předchází líčení protižidovských násilností v Rakousku během anšlusu a úspěšné ilegální přepravy vyhnaných Židovek a Židů z Frauenkirchenu přes Dunaj do Československa. jsem se dozvěděl, že to nebyla žádná individuální akce. Neboť o necelé čtyři týdny později, prvního rána pesachu roku 1938, za mnou přišel z pověření rabína Wesselyho tajemník bratislavské ješivy Fettmann, abych se prý neodkladně dostavil k rabínovi. Tam už byl bratislavský řezník Max Lustig, který právě přijel na kole z Devínské Nové Vsi se zprávou, že prý na Kežmarském ostrově na Dunaji je asi 100 Židů z Kittsee (Burgenland), mezi nimi i starý devadesátiletý rabín Perls se svou ženou. Místo prý hlídají četníci, aby zabránili jakékoli infiltraci na Slovensko.

Rabín Wessely mě vyzýval, abych si vzal taxi a jel na místo. Požádal jsem Fettmanna, abychom přizvali tajemníka obce Eichnera, který bydlí nedaleko, a situaci obhlédli společně. Když jsme taxíkem dorazili na místo, naskytl se nám přízračný obraz. Na můj návrh jsme jeli za policejním ředitelem dr. Juskem, problém jsme s ním probrali, on ale nechtěl bez souhlasu nadřízených míst nic podnikat. Pustit tyto Židy bez pohraničních propustek by ho mohlo stát místo. Přesto vyhověl našemu naléhání a dovolil nám převést uprchlíky pod policejním dohledem do policejního vězení v Landstrasse 7-9. Uprchlíci vyprávěli, jak je doslova rovnou od sederového stolu zahnali do připravených nákladních aut a ani jim neumožnili vzít si s sebou nějaký oděv nebo trochu jídla, a jak je pak vysadili na dunajském ostrově.

Mezitím Rachel Unreich a několik hodných košer hospodyň shromáždilo do velkých nádob pokrmy, židovská obec poskytla macesy a ty nebohé oběti nacistické zvůle dostaly konečně poprvé najíst.

Policejní řediteldr. Jusko se spojil s ministrem vnitra v Praze, ale přijmout Židy bylo odmítnuto a byl nařízen zpětný transport do Rakouska. Československo, zněla odpověď z Prahy, tu už má Židů až dost. Dr. Jusko přece jen ještě připustil možnost dalších intervencí. Angažovala se celá řada mužů jako dr. Julius Reiss, dr. Moritz Fleischhacker, Ludwig Mayer a Heinrich Schwartz, ti se obrátili na ministry Hodžu a Dérera v Praze, ale bez úspěchu.

Zatímco židovské ženy v chvatu shromáždily nějaké šatstvo, pospíchal jsem já za zetěm Alberta Gestettnera, vždy ochotného pomoci, za jistým panem Popperem. Dosáhl jsem tak toho, že nám dali k dispozici dvorec „Janíkov Dvor“ na slovensko-maďarsko-rakouském trojmezí, kde byl pro tu asi stovku lidí přichystán v seníku nocleh. Po dvoudenním pobytu v bratislavském policejním vězení byli ti lidé přepraveni do země nikoho na „Janíkov Dvor“ („Antonienhof“). Svým autem mě tam vezl Dudi Rosenberger, abych se podíval, kde jsou ti lidé ubytováni, ale pohraniční stráž prohlédla můj záměr, a nato byly posíleny pohraniční hlídky.

Pak mě zase napadl dr. Ördög z Rusovců (Kadlburg). Skutečně jsem za ním ve Sternově doprovodu druhý den zajel a požádal ho o pomoc. Jenže tentokrát to už nešlo tak hladce, protože mezitím se do věci vložil major četnictva Demény z Mošoně (Wieselburg). Odkázal mě na něj dr. Ördög, a pokud bych získal jeho svolení, on sám by žádné námitky neměl.

A tak zase začalo to nevyhnutelné ježdění tam a sem, neustálé nervové vypětí, a pak jsme opět stáli tváří v tvář muži, který nechtěl popřát sluchu našim prosbám. Mým záměrem bylo odvést uprchlíky do Rusovců, odkud bych je dostal pryč. Popper je už totiž na „Janíkově Dvoru“ nemohl dál nechávat.

Když jsem se nakonec neustále zapřísahal, že ty lidi z Rusovců odvedu, začal být major už trochu vstřícnější a udělil mi povolení dát nezvaným hostům v Rusovcích k dispozici stáj pro přenocování. Ještě téže noci jsem jel s četníky na „Janíkův Dvor“, abychom uskutečnili přechod. Četníci se k uprchlíkům chovali s takovou brutalitou, že jsem jim musel pohrozit oznámením. Jelikož akce se koná se souhlasem majora Deményho, nemají právo týrat nevinné lidi a ponižovat je.

Jakmile lidé složili hlavu v jedné stáji v Rusovcích, pokračoval jsem ve vyjednávání s dr. Ördögem. Pokud dostanu také souhlas majora Deményho, vyslovil svůj souhlas s postupným převezením lidí ve skupinách po 25 přes Dunaj do Rajky (Ragendorf). Jenže major o nějakém postupném převádění nechtěl ani slyšet. Mám prý odvézt všechny lidi najednou.

Zatím však došla od Feigenbauma z Hamuliakova (Gutor) zpráva, že tím směrem cesta nevede. Tak jsem majorovi předložil jiný návrh: pojedu do Bratislavy, obstarám nějakou loď, všechny najednou na ni nalodím a zůstanu s nimi na vodě tak dlouho, dokud nebudeme smět vstoupit na půdu Slovenska.

Major Demény začal být popuzený: „Vemte na vědomí, pane Grünhute, že nejsme nějaký tranzitní tábor pro ilegálně propašované Židy. Takhle to natrvalo v žádném případě nepůjde. Vy nám vždycky pověsíte na krk celé židovské skupiny; musíte si své sliby včas dobře rozmyslet, protože je budete muset bezpodmínečně dodržet. Kromě toho si musíte sehnat povolení KEOKH, bez kterého celou akci nemohu povolit.“ S těmito slovy major odešel.

Co nejrychleji jsem se odebral do Budapešti ke Kahanu Franklovi. Opět jsme kontaktovali dr. Rainera. Vyžádali jsme si příslušné povolení od šéfa cizinecké policie Akose Amone Pasztoiho, a ten o tom vyrozuměl majora Deményho. Major a kapitán dr. Ördög měli nyní úkol nechat ty lidi v Rusovcích, kde je až do nalodění zásobovali potřebnými potravinami Židé Weiss, Spuller a Lewin z Rajky.

Pro ten okamžik by tedy bylo všechno zařízeno. Já jsem se vrátil do Bratislavy, abych společně se Sigi Felsenbergem navštívil generálního ředitele „Intercontu“ dr. Munka a vyžádal si jeho pomoc. Jeho prokuristé Jellinek a Reichsfeld nám sdělili, že v zimním přístavu kotví francouzský vlečný člun a remorkér „Zürich“. Obě tyto lodi by bylo možné spojit a tak uprchlíkům v Rusovcích pomoci.

Ještě týž den bylo u Schmuleho Weisse se souhlasem představenstva Ortodoxní náboženské obce obstaráno sto slamníků, polštářů, prostěradel a dek, do zimního přístavu bylo dopraveno 100 balíků slámy a za pomoci několika mladých lidí vše naloženo.

„Zürich“ a francouzský člun si vzal na starost Jellinek, a já jsem se se Sternem měl vydat k hraničnímu kamenu 1010, kde už měli ti lidé čekat. Stern a já jsme už stáli na břehu maďarské Rajky, teprve pak loď dorazila. Měli jsme plné ruce práce, abychom vlečný člun připevnili ke stromům, z prken složili improvizovanou lávku a zorganizovali nalodění. Námořníci uvolnili lana ze člunu a odjeli. Stern a já jsme zůstali dost bezradní stát na břehu.

V tom okamžiku se na scéně neobjevil nikdo jiný než major Demény, aby obhlédl situaci. Když uviděl člun bez lodi, obořil se na mě: „Ti lidi jsou teď v Maďarsku. Kde je loď, která tenhle vlečný člun odtáhne?“ Snažil jsem se omlouvat, že kapitán lodi mě nechal ve štychu, říkal jsem, a sám jsem takovým vývojem událostí hluboce dotčen. Major Demény mi spílal do lhářů a podvodníků. Lidi teď odvede ze člunu a nechá je dopravit zpátky do Rakouska. Přítomnému četníkovi a jeho pomocníkům dal rozkaz, aby mi nasadili okovy a odvedli mě na četnickou stanici do Mošoně.

Odváželi mě Sternovým autem, člun s lidmi zůstal prozatím na místě a Židé z Rajky společně s Maxem Weissem přinášeli připravené jídlo. V Mošoni se Stern vydal do jedné známé židovské palírny, aby jistého pana Deutsche přiměl k intervenci v můj prospěch. Ovšem major Demény byl zůstával neoblomný, intervence nebyla úspěšná. Strčili mě do studené cely, samozřejmě jsem nedostal žádné jídlo a nezbylo mi než čekat, co přijde.

Asi v jednu hodinu v noci mi konečně byly sejmuty okovy a byl jsem předveden před majora. Nechal mi přinést šálek černé kávy a kousek chleba a začal s výslechem. Ptal se mě, jak si představuji co nejrychlejší odstranění těch lidí z Dunaje. Odpověděl jsem, že není možné, abych jako vězeň nemohl nic podnikat a zároveň byl jediný, kdo dokáže případ zlikvidovat. Odvážil jsem se dokonce navrhnout, aby mě major propustil, a já se pak okamžitě vydám na výbor Joint do Paříže, kde mám skvělé kontakty.

Při zmínce o American Joint zbystřil major pozornost a intenzivně zvažoval situaci. Zaručil jsem se čestným slovem, že Židy z lodi nikdy nenechám na holičkách a z Paříže dovezu potřebné peníze, které jim zajistí vystěhování. Deutsch se za mě zaručil, že tyto sliby budou splněny.

Náhle přešel major na familiární notu. Důvěrným tónem mi položil otázku, zda bych nebyl ochotný zajet za jeho sestrou do Kalné (obec poblíž slovenského města Levice) a dát jí 5000 korun. Slováci ji zbavili místa učitelky a propustili ji bez odstupného a práva na penzi. Slíbil jsem mu, že do příštího večera bude mít v rukou písemné potvrzení své sestry o přijetí peněz.

Ve čtyři hodiny jsem jel se Sternem na hranice v doprovodu četníků, kteří měli zařídit, aby mě pohraniční stráž pustila na druhou stranu ještě před 6. hodinou ráno. Jakmile jsem dorazil do Bratislavy, zavolal jsem představeného Pappenheima a ohlásil jsem se na 8. hodinu ranní v  kanceláři Ortodoxní obce. Pappenheim přišel do kanceláře, vyplatil mi oněch 5000 korun, já jsem odjel taxíkem do Kalné, odevzdal jsem peníze a ještě odpoledne jsem mohl majorovi předat obšírný dopis jeho sestry. Nato mi dal major Demény lhůtu 10 dní, abych zajel do Paříže a věc zařídil. O výsledku mým pařížských rozhovorů ho mám odtamtud telegraficky vyrozumět.

Večer jsem podal zprávu představenému Obce v Bratislavě. Představený Pappenheim pověřil Josefa Bluma z Židovkého kreditního družstva, důvěrníka Jointu, aby se mnou jel do Paříže, a garantoval tak rychlé vyřízení celé záležitosti.

Mám stálé vízum do Francie, Josef Blum si je okamžitě také obstaral a už večer jsme byli na cestě do Prahy, odkud jsme pak měli letět do Paříže. Během zhruba tříhodinové zastávky v Praze jsme navštívili pověřenkyni Jointu pro ČSR, paní Schmolkovou, a podrobně jsme ji informovali o případu burgenlandských Židů. Zatelefonovala Gisi Fleischmannovi v Bratislavě a ten jí potvrdil, že na vlečném člunu se v podmínkách pod lidskou důstojnost skutečně nachází 100 vyhnaných burgenlandských Židů a jejich stařičký rabín.

Další den jsme se dostavili do budovy pařížského Jointu a byli jsme předvedeni k jistému panu Ahronovitsovi. Představil jsem se jako viceprezident Ortodoxní izraelitské náboženské obce z Bratislavy, znovu jsem vyprávěl celou historii 100 burgenlandských Židů na člunu na Dunaji a vylíčil jsem nám všem hrozící nebezpečí, pokud se během několika málo dní nedosáhne nápravy. Uprchlíci budou bez smilování posláni zpátky do Rakouska, kde je čeká jistá smrt.

Ředitel Ahronovits mi netrpělivě skočil do řeči: „Co od nás chcete, morální podporu? Tady vám můžeme dát nejvýš 50 000 Ffr jako jistou formu výpomoci, víc pro vás udělat nemůžeme.“

Vnitřně popuzen takovou mírou nepochopení, avšak navenek klidný jsem odvětil, že v žádném případě nežádáme o almužnu, protože potřebné peníze mohou poskytnout členové naší obce. Požadoval jsem spíš morální pomoc Jointu. Uvedl jsem dále, že je třeba intervenovat u francouzské společnosti pro lodní dopravu, které člun patří, a dosáhnout toho, aby nám byl člun ponechán bez poplatku za pronájem do té doby, než budou tito lidé moci být odvedeni pryč. Dále pak se o to musí postarat „Intercont“. Také je třeba vykonat návštěvu na maďarském vyslanectví a dosáhnout toho, aby ministerstvo zahraničí v Budapešti vydalo pokyn KEOKH, a ten umožnil člunu kotvit v Rajce tak dlouho, dokud lidé na něm pobývající nebude možno někam přemístit. V případě, že by se maďarská strana zdráhala, bylo by nutno požádat československého vyslance Osuského, aby obstaral československé povolení. Bylo by třeba zapojit i Jewish Agency, Hicem a Hias, aby bylo nalezeno rychlé a pozitivní řešení.

Ředitel Ahronovits se i nadále choval odmítavě. Takové akce nejsou prý jeho úkolem. Může nám pouze poskytnout 50 000 Ffr a to je všechno. Kromě toho mě musí upozornit na skutečnost, že obdržel telegram, podle něhož nemám právo u Jointu intervenovat, jelikož nejednám z pověření všech židovských organizací, nýbrž výlučně z pověření mé Ortodoxní obce.

Tak to mě teprv rozčílilo. Zeptal jsem se Ahronowitse, kdo že jsou odesilatelé toho telegramu a proč nepovažovali za nutné přispěchat na pomoc uprchlíkům v nesnázích. Vždyť se konec konců jedná o Židy, mně je v takovém případě naprosto lhostejné, ke které organizaci patří. Nezajímal jsem se o jejich stranickou knížku, protože šlo o záchrannou akci a já jsem při ní podstupoval nemalá rizika.

Jelikož to už jsem se přestal ovládat a zvedl jsem hlas, nechal mě ředitel Ahronovits beze slova stát a odešel z kanceláře. Blum na mne vylekaně a zmateně hleděl. Celý zděšený se mě ptá, co teď bude, jestliže nás Ahronovits nechá na holičkách. Naplněn hněvem a rozhořčením jsem doufal, že budu mít ještě příležitost se s tím pánem nějak vypořádat.

Zřejmě vyburcován hlukem a rozčilením vstoupil do kanceláře naprosto klidně nějaký pán, představil se jako dr. Rosen, předseda Jointu, a snažil se mě uklidnit tím, že byl ochoten si naše prosby vyslechnout. Opakoval jsem mu celou naši historii a opět jsem zdůraznil, že jsem nepřijel kvůli 50 000 Ffr, ale že potřebujeme morální pomoc.

Od té chvíle šlo všechno jako na drátkách. Dr. Rosen byl ochotný pomoci, nahlásil bleskový hovor s pí Schmolkovou do Prahy a pověřil ji, aby opatřila z Bratislavy veškeré informace a odpoledne přiletěla do Paříže. Blum a já jsme byli požádáni, abychom se druhý den ráno v 9 hodin opět dostavili do této kanceláře.

Poněkud uklidněni jsme opustili budovu výboru Joint. [...] Jeli jsme na letiště, abychom přivítali paní Schmolkovou. Když jsme jí líčili události u Jointu, byla z chování ředitele Ahronovitse stejně pobouřená jako my. Je však přesvědčena, že se nějaké pozitivní řešení najde. Ostatně i Gisi Fleischmann ji prý žádal, aby těm těžce zkoušeným Židům bezpodmínečně pomohla.

Následující ráno jsme opět byli v budově výboru Joint. Paní Schmolková mou zprávu potvrdila. V zastoupení Jointu přišli dr. Rosen a ředitel Ahronovits – ten i nadále s postojem zcela odmítavým. Vznesl jsem prosbu, aby ředitel Ahronovits byl tak laskav a vzdálil se, neboť jsme odkázáni na větší soucit, než jaký je on schopen projevit. Na jeho místo byl povolán profesor Gurevits, který nás už po několika minutách zcela podporoval. Jednal spontánně, vzal auto a zajel se mnou do francouzského rejdařství, kde generálnímu řediteli přednesl naši žádost. Nato byl vyrozuměn „Intercont“ v Bratislavě s tím, že člun má zůstat na místě tak dlouho, jak to bude nutné. Odtamtud jsme se vydali na maďarské vyslanectví. Přijal nás vyslanec osobně, hned zavolal ministerstvo zahraničí v Budapešti a tlumočil prosbu Jointu, aby cizinecká policie ponechala člun na místě, dokud nebudou vyřízeny formality nezbytné pro vystěhování. O dvě hodiny později dorazila uspokojivá odpověď: člun může zůstat.

Byli jsme všichni šťastní. Dr. Rosen mě objal a paní Schmolková chtěla projevit mému chování ještě větší uznání: políbila mě. Požádal jsem dr. Rosena, aby poslal majoru Deménymu telegram s příslušnou informací, tak jak jsem předtím slíbil.

Dr. Rosen vyslovil názor, že nyní je třeba zaangažovat všechny organizace – Hicem, Hias a Jewish Agency –, aby byly obstarány všechny nezbytné certifikáty a imigrační víza. Paní Schmolkovou požádal, aby se hned vydala do Rajky a sepsala přesný seznam uprchlíků, se všemi nezbytnými personáliemi. Pro jistotu jsem navrhl, abychom navštívili Židům příznivě nakloněného vyslance ČSR Osuského, pro případ, že by Maďaři přece jen dělali potíže. Blum zůstal v Paříži a my jsme se vydali za Osuským, který okamžitě projevil ochotu letět do Prahy.

Dr. Rosen poděkoval paní Schmolkové a mně za obětavost a srdečně se s námi rozloučil. Náhle vstoupil do místnosti také ředitel Ahronovits a snažil se omluvit, byl prý právě pod vlivem toho telegramu… Jako odškodné mi nabídl úhradu cestovních nákladů, to jsem však s díky odmítl.

Další den nás společně s vyslancem Osuským přijal pražský ministr zahraničí a odkázal nás na ministerského předsedu Hodžu. Ten naši prosbu rovnou odmítl.

Jeli jsme tedy do Bratislavy a tam jsme vstoupili v jednání s paní Fleischmannovou z WIZO, kterému byla přítomna i paní Schmolková. Předmětem debaty byla návštěva Rajky, kde bylo třeba prohlédnout vlečný člun a zaznamenat personálie uprchlíků. Úkolu se ujaly dámy Schmolková, Fleischmannová, Reissová (zubní technička z Rusovců), pánové Schwartz, Rosenthal a já.

Na žádost Jointu byl v Rajce s lidmi pořízen přesný protokol o všech událostech od jejich vyhnání, zaregistrována přesná data, a večer jsme se vrátili do Bratislavy. Paní Schmolková zorganizovala na další den setkání zástupců WIZO, Hicem a Hias v hotelu Carlton, na které jsem byl také pozván. Paní Schmolková podala podrobnou zprávu a navrhla, abych byl přijat jako plnoprávný člen do vedení Hicem. S díky jsem přijal, aniž jsem věděl, jaké úkoly s tím budou v nastávajících těžkých časech spojeny.

Vydal jsem se do Mošoně (Wieselburg) za majorem Deménym. Nechtěl jsem ho pochopitelně pominout, a tak jsem mu podal zprávu, přednesl několik přání a získal jeho souhlas. Šlo o to, povolit lidem během dne pobyt v lesíku na břehu Dunaje, na území, které mělo být obehnáno ostnatým drátem. Dále byly povoleny noviny, knihy a korespondence. Max Weiss směl každý den přinášet potraviny a čerstvě uvařené jídlo. Ovšem asi po čtyřech týdnech byla malá rajecká obec finančně na dně. Musel jsem požádat bratry Lewinovy, bratry Spullerovy, Silberberga, Maxe Weisse a Deutsche, aby tam zajistili aspoň náklady na potraviny.

Všechny výdaje skutečně hradily židovské obce v Györu, Mošoni, Komárně, Szombathely a Sárváru. Bylo nakonec třeba zaplatit i stráže a přicházela ještě celá řada dalších výdajů. Kromě toho bylo třeba dosáhnout toho, aby starý rabín a jeho žena spolu s paní Zopf – všichni přes devadesát let – byli uznáni jako nemocní a s policejním svolením přeloženi do židovského špitálu v Bratislavě. To se stalo a nakonec byli rabín a jeho žena umístěni do zaopatřovacího ústavu v Topoľčanech. Paní Zopf se z nemoci už nezotavila a zemřela ve špitále. Byla uložena k poslednímu odpočinku na ortodoxním hřbitově.

Po přibližně třech měsících došla víza, povolení ke vstupu a dokonce několik certifikátů. O nezbytné cestovní doklady se postaral budapešťský Joint. Uprchlíci byli odvedeni ze člunu a na nákladních autech v doprovodu Deutsche a několika pohraničníků dopraveni do Budapešti. Tam byli ubytováni v jednom hotelu, jeden policejní úředník vystavil za součinnosti Hicem pasy, Joint je všechny vybavil nezbytným šatstvem a prádlem a během několika dní se ti lidé rozjeli do všech světových stran.