11. 3. 1938 v noci z pátku na sabat jsme však po příchodu nacistů viděli, jak se věci mají ve skutečnosti. Nejprve nás vyděsili tím, že porozbíjeli všechny okenní tabule v našich bytech a obchodech. Rabovali a drancovali, zřizovali lidové stravovny, aby z ukradených potravin zadarmo krmili chudé obyvatele. Toto dobročinné zařízení však existovalo jen několik dní. Židovský majetek byl brzy vyjeden, protože někteří nacističtí dobrodinci si na úkor chudých řádně naplnili tašky a spižírny.

Zakrátko otevřelo v Eisenstadtu své sídlo Gestapo a okamžitě vložilo ruku na všechny životně důležité tepny. Kontakty mezi Židy a Nežidy byly zakázány. Někam jet bylo povoleno jen s policejní propustkou. Obchody Židů byly uzavřeny a zapečetěny.

O sabatu odpoledne, krátce po převzetí moci v Rakousku bylo 10 nejmajetnějších rodin, tj. i ženy, zatčeno. Peníze a cenné předměty ukradlo Gestapo těmto lidem ještě před zatčením. Následující den byli uvěznění bitím nuceni podepsat revers, podle kterého bylo veškeré jejich jmění prohlášeno za majetek státu a oni sami se zavazovali, že během 48 hodin opustí zemi. Většina těchto rodin se zachránila útěkem do Česka. [...] Zanedlouho shromáždili všechny Židy z obce, buď jim ukradli, nebo si na nich bitím vynutili všechen jejich movitý majetek a donutili je zavázat se, že během 14 dnů opustí území státu. Jelikož za tehdejších poměrů nebylo možné tak rychle dostat výjezdní povolení – všechny země pro Židy uzavřely hranice – přicházelo každých 14 dní Gestapo a pěstmi, obušky a kopanci nahánělo mužským členům obce takový strach, že se podvolili všem požadavkům. Gestapo nás nutilo k tomu, abychom nezákonnou cestou opouštěli zemi. Týrání dosahovalo takových rozměrů, jaké bychom si nikdy nedokázali představit.