Na Východním nádraží1Note 1 : správně: Severním nádraží naplnili jeden celý vlak, dlouhý právě tak, aby ho lokomotivy vůbec utáhly, a pak ještě jeden. Cestující se dožadovali co nejrychlejšího odjezdu, ale na dráze – jako ostatně všude – bylo plno nacistických zrádců, slzy žen i nadávky mužů nikdo nevyslyšel. Pak se objevili příslušníci úderných oddílů, polovina v uniformě, polovina ozbrojená, ale všichni s obávanou páskou s hákovým křížem, celí rudí vzrušením ze svého triumfu, ochraptělí křikem a žíznící po odplatě. S bičíky v ruce vlak pečlivě prohledali — muži, ženy a děti byli vyvlečeni a nahnáni do vězení. Ti, co zbyli, byli beze studu obráni o veškeré cennosti — peníze, šperky, hodinky i kožichy. Po mnoha hodinách útrap se vlak konečně pomalu vydal směrem na Břeclav, do bezpečí. Muka cestujících ale teprve začínala. Po dvaceti minutách vlak prudce zastavil v otevřené krajině. V temnotách se rozžehly pochodně a svítilny, do vlaku se nahrnuli příslušníci úderných oddílů, rozestavili se ke dveřím a donutili strojvedoucího k návratu do Vídně. Tam vlak znovu prohledali a odvedli další bezmocné oběti. I to ale mělo svůj konec a ti, co dosavadní útrapy přestáli, se znovu vydali na cestu. Dlouhý, přeplněný vlak jel hlemýždím tempem, cestující přitom prožívali hrůzu z možnosti, že vlak bude znovu zastaven. Nakonec už ale byla vidět světla Břeclavi a vlak zastavil na československém území. Ještě bylo třeba projít kontrolou rakouských celních a pasových úředníků — už s páskami s hákovými kříži na rukávech — ale ti v podstatě nic nezmohli. Následovala československá kontrola. Všechny osoby s rakouskými cestovními pasy - vystupte a jděte do čekárny, tak zněl rozkaz. Rakušané mu zdráhavě vyhověli. U vchodu stáli českoslovenští policisté, kteří je pustili dovnitř, ale ven už ne. Čekali dlouho — a najednou z oken viděli, jak se jejich vlak vydává směrem ku Praze. Nakonec vešel policejní velitel a zvolal: Právě jsem se seznámil s rozkazem ministerstva vnitra – všem rakouským občanům bez výjimky nebude umožněn vstup do země. Musíte tu všichni počkat a nastoupit do příštího vlaku. Jeden z těch, kterým se odtamtud pomocí lsti podařilo uniknout, mi později v Praze říkal, že výjevy, které následovaly onomu oznámení, jsou příliš traumatizující na to, aby si je vybavil. Životy mnoha těchto uprchlíků byly v ohrožení. Někteří, které znám jménem, odtamtud jeli prakticky přímo do Dachau. [...]

Z mého stanoviště se dala po dobu mnoha týdnů dobře pozorovat oblíbená kratochvíle nacistické lůzy - židovští muži a ženy byli nuceni na kolenou drhnout chodníky přípravky s kyselinou, takže pak museli rovnou do nemocnice na ošetření. Když občas za Dollfusse a Schuschnigga chytili nacisty při malování zakázaných svastik,policie je donutila zamalovat je černou barvou, anebo zamést koštětem papírové svastiky, které poházeli na chodnících — mírné a vhodné opatření, které lze jen stěží považovat za trest. Zahraniční apologéti nacistů se to snažili přirovnat k drhnutí chodníků, ke kterému byli nuceni Židé. To se ale vůbec nedá srovnávat. Zatímco nacisty brali odstraňovat ilegální propagandu, kterou zákonu navzdory v noci šířili, v časných ranních hodinách, Židy brali na nejfrekventovanější ulice v čase, kdy bude jejich veřejná potupa největší. Navíc museli odstraňovat všechny pozůstatky zcela zákonné předvolební kampaně předchozí vlády, se kterou neměli nic společného. Jakmile Dr. Schuschnigg vyhlásil referendum, členové jeho mládežnické organizace – a cítil jsem se cítil být jedním z nich – malovali na chodníky dle pokynů Dr. Schuschnigga Dollfussův kříž, nebo přes šablonu Schuschniggovu podobiznu na zdi. Bylo teď na denním pořádku, že příslušníci úderných oddílů, kolem kterých se utvořil tlačící se dav pošklebujících se vídeňských zlatíček, tahali Židy z obchodů, kanceláří i domovů. Mužům i ženám vrazili do rukou rejžáky poctivě vymáchané v kyselině a pak je nutili na kolenou dlouhé hodiny smývat Schuschniggovu propagandu. Všechno jsem to mohl sledovat z okna své kanceláře s výhledem na Graben. (Na vlastní oči jsem viděl, že tam, kde žádná původní politická propagace nebyla, ji nacisté sami malovali, aby pak měli Židé co odstraňovat.) Tu a tam tav nadšeně vzkřikl – bylo to v okamžicích, kdy se nacisté svým obětem říkali, ty bys chtěl víc vody a polili je špinavou vodou z kyblíku. První úklidovou četu jsem viděl v Pratersternu v židovské čtvrti. Snažili se smýt Schuschniggovu podobiznu z podstavce sochy. Skrz nadšený dav přivlekli nacisté starého židovského dělníka a jeho ženu. Se slzami kanoucími po tváři a pohledem upřeným kamsi skrze své mučitele, stará manželka držela svého muže za ruku a viděl jsem, jak se snaží jej pravidelnými doteky uklidnit. “Konečně práce pro Židy, práce pro Židy” řval dav, “Děkujeme našemu Vůdci, že Židům našel práci”.