Ausschnitt aus einem Interview mit Harry Weiss (geb. am 11. 5. 1921 in Prag) vom 9. 5. 1993, geführt durch Anna Hyndráková, Jüdisches Museum in Prag

[...] Také v Praze jsme měli rodinu, tam byla rodina strýce Schmolky, to byl švagr, manžel sestry mojí matky. Oni byli velice bohatí a vědělo se o nich, že mají v Praze ty nejlepší styky, a že si mohou všechno zařídit. Jim se podařilo také zařídit moje přijetí na textilní školu v Brně. Tak jsem také dostal vízum do Československa. Dostal jsem návrh – Harry poletí do Prahy, na letišti bude zástupce Schmolků a ten a Schmolkovi všechno zařídí, aby byl v Brně přijat do školy. Mezitím jsem se učil česky, což bylo pro mě překvapivě obtížné. Na letišti byl právní zástupce, nebo zástupci, a ještě jiní důležití lidé a jediné, čeho dosáhli bylo, že jsem byl rovnou z pražského letiště odvezen do policejního vězení. To proto, že jsem překročil hranice nedovoleně. Tam jsem byl v cele č. l3. Protože jsem uměl trochu česky, nebyl to tak zvláštní zážitek. Na zdi bylo tužkou německy napsáno: Táhni zpátky domů, tam je to lepší! Jídlo jsem nejedl, bylo to hrozné, z českých novin jsem mohl číst jenom sportovní výsledky, Sparta, Slávia, ani to jsem nemohl přečíst. Příští ráno mě odvedli k pražskému policejnímu prezidentu, a ten mi řekl, že budu potrestán třiceti dny vězení, jestliže ještě týž den se nevrátím do Rakouska. Když jsem ale opouštěl Rakousko, tak jsem podepsal, že se tam jako žid, pod trestem smrti víc nevrátím. To nikoho ale moc nezajímalo, rozloučili jsme se, mluvil německy. Dal mi ale ještě jeden důležitý úkol, že jakmile se vrátím do Vídně, v případě, že to přežiju, mám navázat styk s českou ambasádou v Cumberlandské ulici ve Vídni a jestliže cestou zjistím nějaké neobvyklé pohyby armád, tedy německé armády, že jim to mám okamžitě ohlásit. To bylo moc pěkné, mluvit o trestu smrti, ale kdybych mu ušel, měl jsem hned zase jednat tak, aby mi jiný trest hrozil. Potom mě dva detektivové strčili do auta a jako přátelský akt se mnou jeli kolem Schmolkovic paláce na Staroměstském náměstí, kde byli strýc Franz a teta Stella. Ještě také dědeček Schmolka a jediné, co mi řekl, bylo: K čemu tě sem poslali? Měl jsem velké štěstí, považuji se za šťastného člověka. Šťastný v tom smyslu že kdybych se byl dostal do té textilní školy v Brně, tak bych se nikdy nedostal ven, protože brzy potom Československo Němci obsadili. Protože jsem neuměl česky, byl bych nápadný a byl bych jistě zahynul. Takže to bylo štěstí. Moji rodiče vůbec nevěděli, co se stalo. Strčili mě do příštího letadla a letěl jsem do Vídně. Na letišti se nikdo nedíval do mého pasu a já jsem odtamtud jel tramvají k rodičům. Ti byli velmi překvapení, když mě uviděli. Příští dva měsíce se zaměstnávali tím, co se mnou bude. Bylo jasné, že musím ven. Prostřednictvím jednoho známého mých rodičů a sestry jsem dostal falešné tranzitní vízum přes Francii. Tranzitní vízum vyžádané normální cestou trvalo dlouho, musela se znát cílová země a mít vstupní vízum tam. 30. září l938 jsem se vydal na cestu. Nastoupil jsem do vlaku poté, co jsem se rozloučil s mými rodiči a jel jsem do Paříže. Díky francouzské guvernantce jsem mluvil plynně francouzsky, také jsem strávil několikrát prázdniny ve Švýcarsku nebo ve Francii. To patřilo k dobrému vychování v Rakousku, umět plynně francouzsky. Ve Strassburgu jsem měl ještě několik posledních marek, strčil jsem je do obálky, na které jsem měl adresu, nalepil jsem znánmku a poslal zpět rodičům. Ale oni to nikdy nedostali. Na hraničním přechodu u Strassburgu přišla pasová kontrola a ten kontrolor si bedlivě prohlížel moje vízum, protože bylo tranzitní. Ptal se mě, kam jedu, že přece nemohu mít tranzitní vízum, aniž bych měl vstupní vízum do nějaké cílové země. V tom okamžiku ho někdo odvolal, nějaký jiný kontrolor. Potom do našeho kupé už nikdo nepřišel. Tak jsem se dostal do Francie, vlastně díky náhodě. Jenom chci dodat, že to bylo 30. září během dvouhodinového pobytu v Mnichově při přestupování na nádraží, kde na vedlejší kolej přijel vlak Mussoliniho. To byl den, kdy Mussolini, Chamberlain atd. uzavřeli veliký mír – 30. září l938. [...]